Připomínáme si 320. výročí narození barokního sochaře Georga Antona Heintze

Související příspěvky

Mezi velmi významné svitavské rodáky patří bezesporu barokní sochař Georg Anton Heintz. Letos uplyne již 320 let, co byl dne 24. března 1698 pokřtěn a zapsán do svitavské farní matriky. Povězme si něco o osobnosti tohoto sochaře a době, ve které tvořil.

Rod Heintzů se objevuje v různých zápisech již v 17. století ve Svitavách a nositelé tohoto příjmení žili i ve vesnicích kolem Svitav (Lačnov, Javorník, Vendolí, Čtyřicet Lánů, Hradec nad Svitavou). Někteří historici uvádějí, že Georg Anton Heintz pocházel z Lačnova ze statku Pohlgrund. Na to jsem zatím nenašel žádné přesvědčivé důkazy. Koncem 17. století sice žilo v Lačnově několik rodin Heintzů (Adam Heintz, Anton Heintz, Georg Heintz, Jacob Heintz, Thomas Heintz či Paul Heintz), ale původ sochaře Georga Antona Heintze najdeme ve Svitavách. Zde již ve 2. pol. 17. století žil Blasius Heintz. Je však velmi pravděpodobné, že všichni příslušníci rodu Heintzů ze Svitav a okolí byli blízcí či vzdálenější příbuzní.

V stručném matričním zápisu svitavské farní matriky se dočteme, že 24. března 1698 bylo pokřtěno dítě Georgi. Otec je uveden Gallus (Havel) Heintz a matka Catharina. Za kmotry šli malému Georgovi Severin Scheller a Mariana Taichin. U jména otce Galluse je uvedeno, že je „soldat“, tedy voják. Jistě to však nebyl voják nějakého císařského regimentu, který právě pobýval ve Svitavách, ale místní obyvatel, který měl zřejmě na starosti ostrahu města. Mohl například střežit městské brány. Havel Heintz po narození syna Georga brzy ovdověl. 22. listopadu 1702 zemřela jeho manželka Kateřina ve věku 40 let, koncem prosince 1702 zemřela i několikaměsíční dcera Anna Maria a Havel Heintz zůstal náhle sám s malým synem. Své vdovství ale rychle ukončil. Již 20. února 1703 se znovu oženil. Dle matričního zápisu si vdovec Gallus Heintz bral Annu, dceru Thomase Lentze z Königsfeldu, tedy dnešní Anenské Studánky. Za svědky jim šli Georg Haupt a Anton Schoibiter.  Havel Heintz byl zřejmě jako voják rázný muž a zdá se, že tuto vlastnost zdědil i syn Georg.

Město Svitavy bylo na konci 17. století ještě stále obklopeno hradbami a mělo spíše středověký ráz. Výrazněji jej nepoznamenalo na rozdíl od sousedních měst Moravské Třebové a Litomyšle ani období renesance. Třicetiletá válka způsobila hospodářský úpadek města, a jeho další rozvoj pokračoval jen pozvolna. Nový barokní sloh se zatím ve Svitavách prosazoval hlavně při výzdobě kostelů, ale veřejná prostranství zatím nebyla tímto slohem dotčena. To se začalo měnit počátkem 18. století. Někdy po roce 1703 přišel z Olomouce do Svitav mladý ambiciózní sochař Johann Sturmer a zřídil si zde sochařskou dílnu. V Olomouci v té době působilo mnoho sochařů a dalších umělců, kteří si střežili, aby jim ve městě nepřibývala další konkurence a nepřipravovala je o zajímavé zakázky. To byl asi hlavní důvod příchodu Johanna Sturmera do Svitav. Ve Svitavách uzavřel s městskou radou smlouvu o zhotovení sloupu Panny Marie v horní části náměstí. Takový sloup nemělo v té době žádné sousední město. Mladý sochař se stal svitavským měšťanem a místní respektovanou osobností. V té době byl primátorem města Matheus Zehenmarck ze starého svitavského rodu, který se nemalou měrou zasadil o vybudování sloupu i jeho financování. Ten si zřejmě mladého sochaře oblíbil a provdal za něj i jednu ze svých dcer. Matriční zápis z 15. února 1707 nám sděluje, že byli oddání sochař Joannes Stirmer z Königsbergu v Prusku a dívka Maria Elisabeth, dcera Mathia Zehenmarcka. Za svědky šli novomanželům Johann Perger a Bartholomeus Baÿer. Sochař Johann Sturmer vytvořil ve Svitavách řadu plastik, které ozdobily svitavské náměstí i okolí města. Další větší dílo zanechal také v Březové nad Svitavou, kde zhotovil na náměstí sousoší sv. Jana Nepomuckého. Brzy mu však asi začaly být Svitavy malé a měl ambice prosadit se v konkurenci dalších sochařů té doby. Proto plánoval přestěhovat svoji sochařskou dílnu ze Svitav do Olomouce. V té době se v jeho dílně jako pomocník objevil mladý Georg Heintz, který projevil velký sochařský talent. A tak když se v roce 1712 dílna Johanna Sturmera stěhovala do Olomouce, odešel se svým mistrem i tovaryš Georg Heintz. O jeho dětství nic nevíme, ale jistě chodil ve Svitavách do školy. Bez dobrého vzdělání by se těžko prosazoval v tak náročné umělecké disciplíně, jako je sochařství. Jeho umělecké začátky jsou zahaleny mnoha nejasnostmi, ale z rozboru jeho díla vydedukovali znalci barokního sochařství, že Georg Heintz setrval v dílně Johanna Sturmera asi do roku 1720, kdy tato dílna měla několik velkých zakázek v Moravské Třebové a okolí (Rychnov na Moravě, Kunčina, Staré Město a další). Do této doby spadá i zhotovení mariánského sloupu Sturmerovou dílnou ve Vendolí.

Pravděpodobně v roce 1720 uskutečnil Georg Heintz svůj tovaryšský vandr do Dolních Rakous, kde se mohl seznámit s díly zde působícího italského sochaře a štukatéra Diega Francesca Carloneho (1674 – 1750). Vliv Carloneho tvorby je v díle Georga Heintze patrný. První známou a datovanou prací Georga Antona Heintze je pískovcová socha sv. Josefa chovajícího Ježíška v nice nad portálem františkánského kláštera v Moravské Třebové z roku 1721. Pravděpodobně od roku 1721 do roku 1725 pracoval také v dílně významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684 – 1738), kde dále rozvíjel svůj umělecký talent. Po odchodu z Braunovy dílny zhotovil roku 1725 ve Svitavách sochu sv. Jana Nepomuckého, kterou datoval a signoval. Na zadní straně klekátka je na ozdobné pásce sdělení: G: A: HAINTZ. ANO 1725. Socha tohoto „vodního“ světce původně stávala na mostě přes řeku Svitavu, která v těchto místech protéká. Na této soše je vidět sochařův velký umělecký posun v porovnání se sochou sv. Josefa v Moravské Třebové. Za pozornost stojí nedávné zjištění o působení Georga Heintze v Braunově dílně. V letech 1722 – 1724 byla dílnou Matyáše Bernarda Brauna budována v Jaroměři na náměstí umělecky velmi ceněná statue Panny Marie. Na výzdobě pracovalo více sochařů a mezi nimi zřejmě i sochař Heintz. Zde se také nalézá socha sv. Františka Xaverského, která je kompozičně i modelací draperie blízká Heintzovu svitavskému sv. Janu Nepomuckému z roku 1725.

Již v roce 1726 odchází do Olomouce, kde 7. května uzavřel sňatek v kostele sv. Mořice v Olomouci s Marií Terezií, vdovou po zemřelém olomouckém sochaři Tobiáši Schützovi. Za svědka šel novomanželům další významný olomoucký sochař Augustin Thomasberger a malíř Jan Wrana. I z toho se dá usuzovat, že Georg Anton Heintz byl již respektovaný umělec. 31. července 1726 si podal žádost o měšťanství v Uničově a bylo mu vyhověno. Na přelomu 20. a 30. let 18. století vytvořil Georg Anton Heintz řadu solitérních pískovcových soch v blízkém i vzdálenějším okolí a podílel se na výzdobě interiérů uničovských chrámů. O dostatku zakázek a finančním zabezpečení svědčí koupě dvou domů v Uničově. Brzy získal Georg Anton Heintz zakázky i v premonstrátské kanonii na Hradisku u Olomouce. Zde zhotovil monumentální postavy čtyř ročních období. V nich někteří badatelé viděli podobnost s dílem drážďanského sochaře Baldasara Permosera. Inspiraci mohl získat Georg Anton Heintz z grafických listů, které byly mezi sochaři rozšířeny. Později pracoval i na Svatém Kopečku. Velkou zakázkou pro Georga Antona Heintze byla stavba sloupu Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého v Uničově. Stavba byla zahájena v roce 1729, ale pro nedostatek financí byla několikrát pozastavena. Georg Anton Heintz měl být dodavatelem sochařské výzdoby. V roce 1733 či 1734 však vážně psychicky onemocněl a dostal se i do uničovské šatlavy. Na sochařské výzdobě pak pokračoval další svitavský rodák a významný sochař Severin Tischler. Po smrti Severina Tischlera v roce 1742 se však Georg Anton Heintz na budování uničovského sloupu Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého opět vrátil a dokončil sochařskou výzdobu. Zanechal nám zde působivá sochařská díla ve vysoké umělecké kvalitě.

Není prostor zde popisovat všechnu uměleckou tvorbu Georga Antona Heintze a složité peripetie jeho života. Krásná díla zanechal na mnoha místech především severní Moravy. Uvedu alespoň Olomouc, Uničov, Litovel, Velké Losiny, Dub nad Moravou, Sovinec, Náměšť na Hané, Bohuňovice, Uhřičice, Rýžoviště, či Starý Maletín. Tím ale jejich výčet zdaleka nekončí.

Vraťme se však k jeho vztahu ke Svitavám. Málo je známá skutečnost, že při jeho psychických problémech mu uničovská městská rada doporučila, aby navštívil své příbuzné ve Svitavách. To se asi stalo, protože jsou pro to přímé i nepřímé důkazy. V roce 1733 zhotovil Georg Anton Heintz do Vendolí sochu Panny Marie Bolestné. Kdo byl objednatelem sochy, nevíme, ale mohl to být někdo, kdo měl ke Georgu Heintzovi blízký vztah. Při důkladnější prohlídce některých Sturmerových soch ve Svitavách zjistíme, že nějaký sochař v roce 1733 tyto sochy restauroval a upravoval. Mohl to být právě Georg Heintz, který jako učeň ve Sturmerově dílně ve Svitavách do roku 1712 pracoval. Je fakt, že některé Sturmerovy svitavské sochy nedosahují vysoké umělecké kvality a jeho umělecké zrání pokračovalo až po odchodu ze Svitav. To si možná uvědomoval i Georg Anton Heintz a v roce 1733 při pobytu ve Svitavách nedostatky na sochách svého mistra Johanna Sturmera, pokud to šlo, napravoval. Při svých návštěvách ve Svitavách Georgu Heintzovi jistě neuniklo, že v českém dílu Lačnova naproti českolačnovské rychtě se zhotovuje sochařem Jiřím Antonínem Pacákem z Litomyšle sousoší Nejsvětější Trojice. To má datum dokončení 1734. Objednatelem tohoto krásného sousoší byl zřejmě lačnovský sedlák Martin Embert. Z mého bádání vyplynulo, že tento Martin Embert byl v přátelském vztahu s českolačnovským rychtářem Wenzelem Heintzem. Ten byl zapisován i latinsky jako „judex BohemoLotschnaviensis“. Je možné, že rychtář Wenzel Heintz mohl být příbuzným sochaře Georga Heintze. A protože se sochař Georg Heintz pracovně pohyboval převážně po Moravě a Slezsku, jistě si nenechal ujít příležitost, aby při návštěvách Svitav neobhlédl díla, která produkovala Pacákova litomyšlská sochařská dílna. Můžeme tedy předpokládat, že Georg Anton Heintz mohl být i u instalace sousoší Nejsvětější Trojice v Lačnově.

Pro svoji vznětlivou povahu i určité psychické problémy, které se u něj v roce 1733 začaly projevovat, se dostával do konfliktu s městskou radou v Uničově i s některými objednateli zakázek. Zřejmě pod vlivem těchto nepříjemných událostí se po téměř desetiletém působení v městě Uničov v roce 1735 přestěhoval do Olomouce. Zde vlastnil i několik domů a v matričních záznamech je nazýván městským sochařem v Olomouci. Olomoucké měšťanství však získal až v roce 1738. V době svého olomouckého pobytu vytvořil i několik děl přímo pro Olomouc.

Znovu ale ovdověl, opět se oženil a nakonec se s rodinou odstěhoval v roce 1745 do Znojma, kde získal měšťanství. Těžko dnes již zjistíme, co vedlo Georga Antona Heintze k odchodu z Olomouce. Jedním z důvodů by mohlo být zklamání, že při zadávání sochařského vybavení olomouckého sloupu Nejsvětější Trojice byla v roce 1745 dána přednost mladšímu olomouckému sochaři Ondřeji Zahnerovi. Ve Znojmě Heintz pracoval pro zdejší církevní řády – jezuity, minority, premonstráty, křížovníky a nakonec pro dominikány. Jeho práce najdeme nejen ve Znojmě a okolí, ale i na území Rakouska. Po smrti své třetí ženy vstoupil v prosinci roku 1753 do noviciátu kláštera znojemských dominikánů a přijal řádové jméno Klaudius. Zde také 22. května 1759 ve věku 61 let zemřel.

O životě a díle Georga Antona Heintze je zpracována řada odborných publikací a diplomových prací, z nichž jsem čerpal informace. V nich je označován za předního představitele barokního sochařství na Moravě. Je také zdůrazňováno, že byl jedním z prvních barokních sochařů, kteří mají domácí původ. Sochaři z předešlé generace přišli na Moravu a do Čech z ciziny a to především z Rakouska, Tyrol, Itálie, Bavorska či Saska. I zde zmiňovaný sochař Johann Sturmer přišel na Moravu až z Pobaltí z tehdejšího Königsbergu. Můžeme být hrdi, že takový významný barokní sochař pocházel právě ze Svitav a zanechal nám díla, která i dnes potěší oko i duši vnímavého diváka.

(Při psaní tohoto článku jsem váhal, zda sochařovo příjmení psát Heinz či Heintz. Oba tvary příjmení jsou v odborné literatuře používány. Rozhodl jsem se pro příjmení Heintz, protože tak je zapsán v matrikách jeho otec Gallus i všichni příslušníci rodu Heintzů ve Svitavách a okolí v té době).