Příběh Langrovy vily

Související příspěvky

langr vila-03Langrova vila ve Svitavách,  Na Novém městě č.35

Převzato (překlad) ze stránek  http://www.zwittau.de 

Majitel této vily, Robert Langer, zemřel náhlou smrtí v Praze 6. května 1931. Jeho ostatky byly na přání manželky Ireny zpopelněny v pražském krematoriu.

Již roku 1930 vilu a k ní přiléhajíci park s polnostmi prodal. Tento, kdysi velice bohatý muž, prohrál své jmění a musel postupně svůj majetek rozprodávat. Počátkem  dubna 1931 se přestěhoval do Prahy, kde po několika týdnech zemřel. Okolnosti úpadku tohoto domu byly  tématem četných spekulací a fám. Pro prověření těchto pověstí byla vyslechnuta autorem těchto řádků stará vdova po lesníkovi Neuwirthovi z Mendriky u Litomyšle, žijící v klášteře Milosrdných sester na Novém městě. Tato žena byla ve svých mladých letech částečně  přímým svědkem dále popisovaných událostí, částečně  znala pravdivý popis událostí od své přítelkyně, v Janově žijící učitelky ručních prací Emile Tempesové, která byla dcerou dále jmenovaného Ignatze Tempese.

Na místě Langrovy vily stával původně statek, patřící Ignatzovi Tempesovi, kterému se přezdívalo „Butternaz“. Tento Tempes byl zámožný, řádný člověk, který vedle zemědělství provozoval i rozsáhlý obchod se dřevem, vlastnil šest párů koní.

Julius Langer, majitel domu č.57 na Melzgasse, otec výše zmíněného Roberta Langera, umluvil Tempese, aby jej vzal do společného podnikání. Langer vedl především účetnictví a pokladnu. Tempes  svému  obchodnímu společníkovi  dlouhou dobu bezmezně věřil. Když konečně donutil Tempes Langera k přesnému vyúčtování, neboť  Langer směřoval na Tempese větší a větší požadavky, s politováním mohl konstatovat, že ho přivedl na mizinu.  Došlo k soudnímu procesu, který trval 2 roky. U soudu měl Langer své výpovědi stvrdit přísahou. V tomto okamžiku  řekl Tempes následující, ověřená slova: „ Nepřísahej! Ty  jsi  mě obral o všechen majetek, já nechci tvou duši duši připravit o klid“.  V zármutku a v bolestí zemřel Ignatz Tempes ještě před ukončením procesu. Ve svitavské knize zemřelých stojí: „1886  dne 3. listopadu zemřel a 5. listopadu byl pohřben z domu na Novém městě č. 5  Tempes Johann Ignaz, statkář ve Svitavách, syn Ignatze Tempese, rychtáře v Javorníku a jeho manželky Johanny, 60 roků stár, na zápal plic, zaopatřený od Josefa Barvwiga, faráře na odpočinku ( duchovní v klášteře milosrdných sester) pohřbený Robertem Schönkem, administrátor.“

Tempesovu vdovu  postihlo s Langerem mimosoudní vyrovnání, přičemž tento získal celý Tempesův statek se 100 měřicemi půdy za 32.000 zlatých. 12.000 zlatých  Langer vyplatil, zatímco 20.000 zlatých  bylo  určeno na pokrytí na Tempese převedených dluhů. Tyto  částky jsou známy od  starého  kostelníka Raimunda Folbeka. Tempesova rodina koupila v Koclířově malý statek a přestěhovala se tam. Langer nechal budovy Tempesova statku zbourat a na jeho místě postavit tuto nádhernou vilu.

Na smrtelné posteli řekl Tempes, že tento podvod Langerům nepřinese žádné štěstí.  Tempesova vdova měla, dle Raimunda Folbeka, jednou říci, aniž by jim cokoli zlého přála: „ myslím, že v tomto domě  nebude žádný člen Langerovy  rodiny umírat“. Tento výrok  přešel i do lidové mluvy. Julius Langer vedl nadále obchod s dřevem sám a za svůj podvod se nikterak nestyděl. Za svým domem na Melzgasse 57 si nechal postavit  parní pilu (katr).


Bývalý Thurn-Taxisův (majitelé Litomyšlského panství) vrchní  lesník v Litomyšli Höflinger  působil  kvůli Langerovi velké škody na lesním porostu ke škodě svého knížecího pána, vyúčtovával na ruku a za to dostával od Langera dary. Byl povolán do správního střediska v Regensburgu k vysvětlení, brzy poté přišel Höflinger opět do Litomyšle a znovu s Langerem provozovali nezaplacené obchody. Mimo jiného dostal Höflinger od Langera pěkné koňské spřežení se saněmi. Když  Höflinger  poprvé s tímto spřežením v zimě vyjel,  splašili se koně  na cestě ze zámku dolů kvůli nepříjemnému zvuku brzdy saní.  Höflinger vytušil nebezpečí a vyhodil svou dceru ze saní do sněhu,  jí se nic nestalo. On sám se nedokázal rychle dostat z dek do kterých byl zabalen, velkou silou byl se saněmi vrhnut proti zdi a zahynul. Kočí vyvázl se zraněními. Přítel byl mrtvý, ovšem Langrovy obchody šly nadále dobře.

Výše uvedený výrok paní Tempesové došel  do písmene ke svému naplnění.
Julius Langer zemřel během operace 22.05.1901 ve všeobecné nemocnici ve Vídni,  IX.okres.   Po převozu do Svitav byl 26. května pohřben do rodinného hrobu.
Marie, vdova po po Juliusi Langerovi, zemřela 25. listopadu 1906  na klinice ve Vídni a  28. listopadu byla pohřbena ve Svitavách.
Robert, syn  Juliuse Langera a dědic vily stojící na Tempesově  pozemku, zemřel jak uvedeno náhle v Praze a tam byl zpopelněn. Jeho urna byla pak uložena do rodinného hrobu na svitavském hřbitově.
Ze dvou dětí  tohoto Roberta Langera, Irena, nar. 8 července 1896, zemřela na břišní tyfus,  opatřena svátostí, v jednom penzionátu u Drážďan dne 30. září 1911. Poté byla převezena do Svitav.

Erich, jediný syn Roberta Langera, zemřel 19. listopadu 1914 jako voják na následky zranění do hlavy v pevnostní nemocnici v Krakově a byl převezen do Svitav.
Irene, vdova po  Robertu  Langerovi, žila jako soukromá osoba ve Svitavách, ale ne ve vile, nýbrž v pronajatém bytě.  Zemřela 12. ledna 1940 v nemocnici a odtud byla 15. ledna pohřbena.

Pod čarou: Na svitavském hřbitově patří hrob rodiny Langrů (hrobové místo 1695 – 8) mezi nejhonosnější náhrobky na hřbitově a jsou na něm jména výše uvedených osob. Co je podivné, že je Julius Langer svitavskými historiky a studenty svitavského gymnazia označen za mecenáše města. Konkrétně v knize „Krajina za školou“, vyšla v roce 2007.